17. 6. 2021 jsem měl tu čest být ve studiu s nejlepším českých šermířem posledních patnácti let, Jiřím Beranem, který si zve hosty hlavně o šermu.

Komentář Jiřího Berana k podcastu: “Jak jsme na tom v ČR s finanční gramotností, na co by měl začínající i profesionální sportovec myslet. Sport jednou skončí jak si vytvářet finanční rezervu do další etapy života. To a mnohem víc se dozvíš od mého dobrého kamaráda Jardy Galla, který nejen vzdělává mladé ve finanční gramotnosti, ale stará se o to abychom měli co nejméně finančních starostí. Tak pojď se mnou na další díl podcastu Do střehu!”

Odkaz na zvukovou stopu rozhovoru.

 

 

 

Přepis rozhovoru:

Jiří Beran (JB): Krásný den, sportovní přátelé a kamarádi. Je tady další díl podcastu DO STŘEHU! A dneska tady se mnou není šermíř, ani žádný vrcholový sportovec, ale budeme se směřovat zase zpátky k tomu gró toho sportu, protože sport a všechno je jedna velká skládanka a bez každé té části to nedává komplet, takže dneska se budeme bavit o takové zajímavé věci, která se týká úplně nás všech a je to vlastně finanční stránka věci, jak rodičů, tak i sportovců a na co by se mělo myslet. Já tady vítám a mám tu čest Vám tady představit finančního bodyguarda, který se stará o to všechno finanční, abychom byli v pořádku, Jardu Galla…

Jaroslav Gall (jg): Ahoj Jirko, zdravím všechny nadšené sportovce.

JB: Jarda se stará o to, a to se mi na Jardovi lidí, že šíří finanční gramotnost tak, aby už i mladí lidé a vlastně i děti věděli, jak co do budoucna plánovat, co dělat s kapesným. Tak, aby se to nabalilo dál a člověk měl život třeba o trošku snazší a transparentní. Takhle rovnou dám jednu otázku. Kdy by člověk jako měl začít s  finanční gramotností? Já mám dcerku, té jsou 3 roky, už bych měl začít?

jg: Existuje jeden film „Dříve pozdě, nežli později“ – takže čím dříve, tím lépe. Když moje děti byly malé a já přišel večer domů do bytu, nikde nikdo, ale všude se svítilo a hledal jsem cestu, jak jim to vysvětlit. A protože měli rádi autíčka a jedno autíčko stojí padesát korun. Nebo milovali kečup, takže jsem řekl, tak my prosvítíme za měsíc zbytečně deset kečupů nebo pět autíček. Na toho staršího to opravdu zafungovalo a chodil po mě zhasínat. Takže třeba takovou formou, aby ty děti to dokázaly pochopit, když cítíme, že bychom u nich chtěli nějaké vnímání té hodnoty vlastně změnit, poladit, tak třeba tímto způsobem.

JB: Řekni mi, jakou část životní skládanky u tebe tvoří sport?

jg: Velmi důležitou, měl jsem od mala moc rád fotbal a vůbec pohyb. Když nebyl fotbal a když třeba v zimě zamrzl rybník, tak jsem tam dokázal být od rána do večera, pořád. Jsem prostě jezdil a hrozně mě to bavilo a to mi vydrželo doteď. Takže já když se dostanu na led, tak mám pocit jako bych létal a je to pro mě obrovský relax. Vyjít z kanceláře a pořádně si zajezdit a zahrát hokej. Vyčistíš si prostě hlavu u toho a nemyslíš na nic jiného.

JB: Už jsem to zmínil v úvodu, staráš ve vlastně hodně o finanční gramotnost a vlastně vůbec o povědomí. Jak jsme s tím tady u nás, jako řeknu třeba v poměru třeba s Evropou nebo se světem? Je to tady v pohodě nebo nějaký problém?

jg: Já bych řekl, že jsme na cestě. Nedávno jsem se díval na jeden průzkum, jak jsme na tom s úsporami na rentu z pohledu celého světa. Tak nejlépe na tom byli Holanďané, kteří mají zhruba dva a půl milionu v penzijku, v přepočtu na české koruny. Češi zhruba šedesát pět tisíc. A vlastně tam z toho srovnání vyplynulo, že východní Evropa, respektive post-komunistické země, na tom jsou podobně jako my. Jsme na tom nic moc, kdežto západní Evropa je samozřejmě výrazně dál a některé státy, jako třeba Skandinávie nebo Holandské je na tom výrazně lépe. Takže těžko říct, jestli je to naše chyba, ale máme taky historický vývoj, který nelze nijak pominout a te se projevil, že za komunismu nám bylo řečeno „O nic se nestarejte, všechno bude, pětiletka, tohle, tamto…“ a ta zodpovědnost se nepřesouvala na lidi a tou demokracií se to učíme a postupně se zlepšujeme.

JB: Kdy sis vlastně řekl nebo co byl ten impuls, že s tím musím něco udělat, kde to vzniklo?

jg: Impuls byl určitě u mě. Já sám jsem chtěl ve svých finančních věcech udělat ty důležité věci včas a resp. umět s penězi nakládat. Ani nevím jak to ke mně přišlo. A druhá věc, strašně rád radím. Znáte to všichni, nevyžádaná rada, to je prostě neštěstí, takže vlastně se ke mě ta profese vlastně dostala tak, kdy já radím a ještě to je ode mě očekává no a ještě vlastně za to berou peníze, tak to je úplně perfektní. A když se objevil projekt Den finanční gramotnosti, myslím v roce 2012, tak jsem se okamžitě přihlásil jako lektor. Prošel jsem školením a od té doby učím deváťáky na základní škole v Odolena Voda. Obvykle jednou za rok mám deváťáky a snažím se jim vnuknout alespoň pár myšlenek, jak zlepšit jejich finanční životy v budoucnu.

JB: Jsou třeba překvapení z toho, že prostě dostanu úplně jako jiný, diametrálně rozdílný pohled, než třeba mají doma?

jg: Hodně se snažím, aby byli překvapení. Není lehké je zaujmout, takže se hodně připravuju na jednotlivé lekce a snažím se přijít právě s příkladem, jako jsem říkal u těch dětí s autíčky a kečupem. Tak pro ty deváťáky vybrat témata, kterým porozumí, a který s nimi jakoby něco udělají. Opravdu se zastaví a řeknou si „Jako o tom bych opravdu měl už přemýšlet.“ Hodně krát mají pocit, že nemusí nic, všechno je zařízený, všechno funguje samo. Takže se jim snažím vnuknout otázky nebo klást otázky, které je trošku rozpřemýšlí a pak na mě někdy koukají překvapeně…

JB: Jsou nějaký jedna nebo dvě zásadní věci, kde lidi u nás nemají vůbec jasno? Ve finančním světě nebo vůbec pojištění, něco takového?

jg: Jedna taková zásadní, že ne úplně moc lidí tvoří rezervu disciplinovaně. Existuje knížka „Nejbohatší muž v Babylonu“. To byla jedna z prvních finančních myšlenek, která ke mně přišla. 10 % ze svého přímo, ať už je jakýkoliv, dej stranou. Když máš nízký příjem nebo vysoký, to jedno, alespoň 10 %, když se daří více, je to dobré, ale alespoň 10 % a to nám hodně krát chybí. Půlka populace to prostě nedělá. Buď mají nízké příjmy a nebo se setkávám i s tím, že někdo má nadstandardní příjem 100 tisíc korun, ale má rezervu na měsíc, čemuž já osobně nerozumím. Samozřejmě, kdo má 15 tisíc korun, tak to má výrazně těžší, ale prostě je v té situaci, a když to neudělá, tak mu hrozí problémy, když přijde nějaká nepříjemná situace… ztráta práce nebo třeba nečekaný výdaj.

JB: Ty se vlastně snažíš, aby lidé předcházeli tím finančním problémům. Sportovci, v mých očích, jsou jako dravci. Jedou za výkonem a všechno ostatní je jako trochu mimo, mimo ten náš svět a obzor, ale vlastně jednou i ta kariera bude končit, ale pak jak úplně to nejhorší zprostředkování. Já bych se chtěl podívat na tu fázi toho sportovce a abychom prošli tu etapu toho sportovce, třeba v takovém malém sportu, jako jsme my (šerm), protože samozřejmě nevyděláme nějaké velké peníze, ale myslím si, jak se o tom bavil, když někdo vydělá 15 tisíc, může dát 10 % a když někdo vydělává 150 tisíc, tak může dát taky 10 %. Jakože ten efekt může být v tý kvalitě života jako podobný. Řeknu už jenom třeba jako máme sportovci nějaký úrazy. Úrazovka, je to luxus nebo je to nutnost?

jg: Já bych řekl, že je to podobné, jako helma na kolo nebo na lyžích. Když helmu nemáš, tak se skoro nikdy nic nestane. Bez helmy – je to příjemný a může to dopadnout taky dobře, nicméně, třeba 3 smolařům ze 100 lyžařů se jim něco přihodí a vybourají se. Jeden zemře a tři mají trvalé následky úrazem. Kdyby měli helmu, tak třeba nemusel ten jeden zemřít a ty tři nemuseli mít tak vážné následky. A u té úrazovky je to velmi podobné. 96 lidem se nic nestane a platili si úrazovku zbytečně a ty čtyři, by ji moc ocenili, že ji mají. Jenže teď nikdo neví, kdo to bude. Takže kdo si ji má z těch 100 pořídit? Pro mě osobně je to takové, že si kupuji pocit klidu. Když jsem měl malé děti a ještě jsem neměl pojištění tak vyladěné, tak jsem, vždy když jsem jel na ten hokej, tak jsem si říkal „Kdybych se mi něco stalo.?“, což jsem viděl u spoluhráčů, že dostali pukem nebo se srazili. Kdyby se mi něco takového stalo, tak já nemám limity v pojistce takové, aby ty děti mohly dál fungovat. Takže když jsem si to nastavil opravdu dobře, tak beze srandy, jsem na to přestal myslet a jezdil jsem na hokej s úplným klidem. Tím pádem jsem byl dál i tomu zranění. Takže pro mě osobně je to třeba toto.

JB: Tak já se teď vrátím k tomu vývoji toho sportovce. Ze začátku to samozřejmě velkou část tvoří finance rodičů, kteří musí toho jednotlivce podporovat, což také není jednoduché. Nějaký typ pro rodiče, jsi taky sám rodič, tak jak šetřit na takové výdaje, nebo jak tohle vůbec řešit?

jg: Rodiče mají tři možnosti. Buď počkají, až ta situace nastane a mají na to, protože mají takové příjmy a nechávali si rezervy. Nebo na to nemají a musí si půjčit, což je ta nejdražší varianta. Druhá varianta je, že třeba v deseti letech dítěte na to začnou myslet a pomalu mu něco spoří, takže mají větší díl peněz připraveno. A nebo jsou takový rodiče, kteří na možné výdaje chtějí být připraveni hned od začátku a začnou, třeba už v prvním roce věku dítěte, dávat bokem nějaké peníze. Benefit, této poslední cesty je, že 1/3 ti vydělají úroky. Vložíš 2/3 a zbytek ti zaplatí úroky. Já jsem to dělal stejně, když se mi narodily děti, ne hned v porodnici, ale po nějakém čase jsem jim založil spořící programy a pravidelně tam posílám peníze. Až jednou přijdou, že potřebují a já neměl jiné rezervy, tak tady je ta hromádka pro ně připravená. Takže je to vlastně taky takový klid pro rodiče…

JB: Teď u toho sportovce. Trénuje, u nás se začíná třeba kolem sedmého roku věku. To jsou nějaké základní, menší výdaje. Ale poté začne makat a “být dobrej”, výdaje jsou větší, ale dostane třeba i nějaký částečný úvazek. Já když jsem začínal, bral jsem tisíc korun měsíčně. Byl jsem rád, že nemusím v létě na brigádu. Naštěstí jsem se naučil doma nějak šetřit, takže jsem si to dával stranou. Kdy je tak optimálně u toho jedince, když už mu to třeba něco přináší, kdy začít? Jaký věk, by měl člověk procitnout a začít na to myslet. Když to rozdělím do etap, tak přichází vysoká škola se sportem. Po vysoké škole lidi buď jdou pracovat a nechají sportu, nebo se to překlápí do profesionálního sportu, kdy ale ve 40 letech, někdy i dříve, je konec a poté je to prozření asi úplně to nejkritičtější. Když půjdu zpět na začátek, tak jaký ten věk je?

jg: Je to samozřejmě velmi individuální, ale ve chvíli, kdy už je to možné. Takže když už nějaký ten příjem, byť menší, bude chodit, je to jako s kapesným. Když jim dáš kapesné, tak některým půlka zbyde, nebo ho neutratí a jiní ho utratí hned druhý den. Psychologicky jsme tři typy. První je DLUŽNÍK, který je zvyklí si půjčovat na svou spotřebu. Druhý je normální SPOTŘEBITEL a třetí je INVESTOR, který ty vydělané peníze se snaží zhodnotit nebo investovat. Takže je dobré si vymanit z toho dlužníka, to je samozřejmě rizikové a nemusí to dopadnout dobře. Když cítíme u svých dětí, že je v této skupině, tak je potřeba s tím pracovat, i když je to velmi těžké. Záleží na tom psychologickém profilu člověka a také samozřejmě na přijmu a situaci. Jestli do sebe potřebuje hodně investovat, tak to je samozřejmě velmi důležité, ale nechávat si nějakou rezervu, když přijde nějaká výzva.

JB: Mně vždycky pomáhalo si uvědomit, na co vlastně šetřím. Že může dávat třeba jen trochu peněz a přepočítám to na den a je to třeba 10 korun za den.  Je nějaký fígl na to, přesvědčit někoho, aby si třeba to šetření vzal za své?

jg: Je to jako u těch deváťáků, kdy se snažím vcítit do nich, do jejich věku a do toho, čím oni žijí, tak u dospělého člověka je to podobné. Budu mít třeba nějakého dravého sportovce, jak jsi říkal, tak mu budu příkladem používat jeho sport. Stejně jako paní na mateřské, pro kterou je důležité bezpečí dětí. Používat jejich jazyk a najít něco, co je pro ně důležité, aby tu rezervu skutečně tvořili. Protože není tak podstatné, na co to použijí, jako to, že si ten polštář tvoří. A až přijde ta situace, tak ty do něj spadneš měkčeji.

JB: Máš nějaké doporučení, třeba ve čtyřiceti letech, jaký by měl mít základ. Když se podívá na svá životka, investice, penzijka, kolik by měl mít, aby mu to dalo nějaký klid?

jg: To je vlastně nějaká ta půlka toho profesního života. Občas, když člověk opravdu nemá rezervy, v tomto věku, tak ho nechám spočítat, kolik za tu dobu vydělal a kolik teď má peněz. Vydělal třeba 3 a půl milionu a nyní má na účtu 50 tisíc. Někde je zásadní chyba. Takže se ho ptám, jak by to mělo vypadat za 10-15 let? Chcete na tom být podobně? Když vyděláte 5 milionů, kolik budete chtít mít na účtu? Snažím se jim v té disciplíně pomoct, když ji sami nemají. Být jim takovým koučem a směřovat je. Za rok se s nimi vidět a popovídat si o tom, jak se jim daří odkládat a když se nedaří, co se dá změnit, aby se to dařilo.

JB: Žijeme ve světě, kde je hodně pojištění. Životka, penzijka, stavebka a tak dále. Měl by mít člověk široké portfolio a všude něco? Nebo je nějaká z těchto věcí úplně zásadní i když mám třeba jen 500 korun navíc?

jg: Není tak úplně o té paletě portfolia, ale spíše kolik mám k dispozici. Za mě osobně, když mám tu možnost, tak proč to nevyužít. Za 12 let zkušeností ve financích, nejdůležitější, co jsem pochopil, je bezpečí tech peněz a rozložení rizika. Může se stát, že stát zruší příspěvek na stavebku, a nebo se to nestane a to je větší pravděpodobnost. Některé produkty se hodí na krátký horizont, rok až dva, to jsem třeba spořicí účty. Na střední horizont, 3-8 let, jsou třeba stavebka. A na delší horizont jsou penzijka, podílové fondy, koupě pozemku, zkrátka nějaká investice.

Jedna věc, kterou jsem chtěl doplnit a to, že jsme příliš opatrní za každou cenu. Jsme schopní mít spořicí účet deset let a mít tam peníze, které vlivem inflace se silně znehodnotí. Nejčastější chyba, že málo investujeme. Bojíme se, nemáme zkušenost a to je ten rozdíl oproti západní Evropě. Zde to nebylo zvykem a normální a nyní se to teprve učíme a jsme na té cestě.

JB: Jak to mají mladí? Mají nějaké radikální myšlenky o budoucnosti tohoto našeho finančního světa?

jg: Určitě ano, je to většinou podle toho, co v tu chvíli zrovna frčí a je cool. Když někdo přijde s takovým tématem, jestli do toho má jít a v jaké částce, byť je to velmi rizikové, tak to může zafungovat. Takže jim řeknu, dobře, klidně do toho běžte, jestli vnímáte to riziko a víte o něm. Většinou 5-10 % svých volných prostředků. Zakazuji klientům pouze firemní dluhopisy neznámých firem. U ostatních věcí je upozorním na riziko a snažím se je směrovat, aby to byla opravdu jen malá část. Jeden člověk za mnou přišel až po takové zkušenosti. Koupil si akcie firmy Zoot za 250 tisíc korun. V té době to vypadalo bezpečně, garantovaný výnos a tak dále a po pár letech mu vyplatili 10 % a přitom to vypadalo jako velmi jistá investice a nebylo tam vidět to riziko. Toto je jeden z typů produktů, které klientům „zakazuji“, protože je to opravdu velmi rizikové. To už radši fond, který má v sobě 100 takovýchto dluhopisů.

jg: Je to paradox. Jsme přehnaně opatrní a poté jsme schopní naběhnout do takového rizika. Už je příliš mnoho informací a mi ztrácíme jistotu, čemu můžeme věřit. Slibované velké výnosy a věci, které se zdají, že jsou absolutně atraktivní, jako „kup teď, nebo už bude pozdě“, je velmi podezřelé a většinou nefungují. Velké varování na to a důsledně prověřujte.

JB: Jsem mladý sportovec a mám navíc jen 500 korun měsíčně. Do čeho bys mi doporučil si ji mám dát?

jg: Nejdříve bych si odpověděl na to, za jak dlouho bych si je chtěl vybrat. Jestli cca za 5 let, tak je to tak krátký horizont, že by to na investici bylo moc rizikové. Takže bych doporučil spíše spořící účet, stavebko, něco, co má ten horizont blíž. Ale pokud je to 500 korun, které můžeš dávat stranou na dlouhou dobu, tak poté už je to investování. Nejjednodušší je za mě globální podílový fond. Je bezpečný, dlouhodobí výnos je nadinflační, dá se spravovat, likvidita je čtrnáct dní, ale časový horizont je minimálně 5 let. Je jednoduchý a nevyžaduje nějakou větší znalost investování, takže do začátku ideální.

JB: Máš nějakou vzpomínku z Dánska? Na kterou rád vzpomínáš?

jg: V Dánsku jsem byl na stáž na Erasmus a velmi mile mě tato země překvapila. Nádherná příroda, milí lidé, ale ta kultura. Tak útulná. Není to jako tady, pěst na oko, ale mají to tam takové srovnanější v hlavě, mi přijde, a to se mi tam líbilo. Cihlové baráčky, krásné upravené zahrádky a celkově se o to tam moc hezky starají.

JB: A máš nějakou srdcovou destinaci? Je úplně jedno kde.

jg: Byl jsem v Indonésii a ta mě velmi zklamala velkým nepořádkem. Nikdo mě před tím nevaroval a já jsem čekal takový ten polo ráj… džungle, banány, kokosy, pláž. To tam sice bylo, ale spíše skoro vzácně a všude plasty. Tak to bylo takové nemilé překvapení. A kde se mi líbí. Velmi rád jezdím vodu, takže řeky Vltava, Jizera. Jako jsme se bavili na začátku o tom hokeji, tak to stejné je pro mě voda. Všude kolem tebe příroda. Je to obrovský relax pro hlavu.

JB: Super, Jardo, děkuju moc za tvůj čas, že sis ho našel. Máš možnost se ještě zeptat 1 otázku ty mně, tak pojď do mě.

jg: Na tuto jedinou jsem se nepřipravil :D Chtěl bych se tě zeptat, jak se daří českému pivu v Kolumbii? Protože ty ses snažil dostat české pivo do Kolumbie, tak by mě to zajímalo.

JB: Takto jsme se vlastně poznali. Jarda dělal projekt „Podnikej odolně“, kde šířil podnikavost a měl jsem tu čest tam prezentovat nějaké svoje nápady a projekty. Tak, pivo v Kolumbii. Byl to náročný proces, ale vlastně těsně než začal Covid, tak jsme opouštěli tento projekt a nabízeli jsme to jednomu distributorovi, kterému jsme to chtěli přeprodat, ale poté začala pandemie. Takže nic z toho nebylo, ale dalo nám to spoustu zkušeností s takovouto přes oceánskou prací a českým produktem. Když má člověk nějaký nápad a má možnost ho realizovat a je alespoň trochu finančně dostupný, tak mu dá minimálně zkušenosti do života, takže z toho nejsem vůbec zklamaný, že to nevyšlo.

Jardo, děkuji moc.

jg: Jirko, já také moc děkuju a ať se daří.

Text zapsala:  Michaela Rychterová